STO DVACET!
Sto zvířat živou deskou potvrdili, proč jsou klubová jistota
Služebně nejstarší tuzemská ska kapela Sto zvířat loni oslavila dvacet let existence monstrkoncertem v pražské Incheba Aréně. V neděli v mnohem komornějším prostředí Paláce Akropolis křtila živák nazvaný Sto dvacet, který tam „nabrala". Z více než tříhodinového setu čítajícího na padesát písniček na album vybrali patnáctku nejlepších. Nechybějí tu koncertní jistoty jako Škola, Nikdy nic nebylo nebo Nejkratší cesta, ale ani letité Vrány nebo Píseň, které už mladí současní fanoušci kapely pamatují jen těžko.
Zvlášť pro kapelu, která hraje takovou energickou hudbu, jejíž největší kouzlo je v bezprostředním tlaku, je natáčení živáku ošemetná záležitost. Sto zvířat však hranici mezi syrovostí okamžiku a poslouchatelností vybalancovali dobře a jejich novinka má potřebný tah, aniž ho kapela za každou cenu zkrotila postprodukčními úpravami. Ne, že by k nim Sto zvířat občas nesáhli, ale jejich živák rozhodně nepůsobí, jako když ve studiu řádil Viktor Čistič, což se i v oboru „živé desky" díky technickým možnostem bohužel stalo už skoro normou. Velkou roli v tom samozřejmě hraje fakt , že tahle kapela si to se svou muzikálností a hráčstvím prostě může dovolit. A je osvěžující si připomenout, jak to zní, když jsou za nástroji živí lidé. Písnička, která už je trochu přes čáru je na desce Sto dvacet! jediná: v Podpaží (možná protože ho původně nazpívat Petr Ostrouchov) se už přeci jen Jana Jelínková pere s intonací. Ale žádný průšvih to není, je to spíš sympatické.
Naopak jiným skladbám živé provedení ještě prospělo. Třeba hned v úvodu písnička o tom, že „nejkratší cesta do srdce chlapa, vede mezi žebrama", má dokonce větší drajv než ze studia. A to už tehdy stála za to. Ale co je hlavní: atmosféru celé desce navíc dodávají diváci, jejichž masivní aplausy i sborové zpívání refrénu celek víc než dotváří. Po dvaceti letech hraní Sto zvířat zkrátka svou živou deskou dokazují, že nemají co schovávat a že jednou z tuzemských klubových jistot jsou po právu.
Honza Vedral, MF Dnes
Stodvacet!
Live alba by zasloužila nějakou vlastní kategorii pro recenze. Nelze je prostě brát jako obyčejné řadové desky (mají specifický zvuk i dramaturgii). Nejinak je to u vzpomínky na výroční koncert Sto zvířat v Incheba Aréně v říjnu minulého roku. Hlavním a nezpochybnitelným kladem celého díla je fakt, že se atmosféra tohoto obřího počinu podařila přenést i na CD. A to nejen díky potleskům, či hromadným zpěvům diváků. Je to i tím, že tahle kapela (či spíš big band) je dokonale vyhraná, šlape jako hodinky a mluvit o zkušenosti vokálního dua Jelínková-Kalina je skoro jako nosit sovy do Athén. Co se týče výběru skladeb, je chvályhodné, že kapela neopomněla skladby ze svých začátků (Vrány) i z doby, kdy jim vyšla deska Druhá brada v USA (Dap geo, Alžír). Kromě nich tam posluchač samozřejmě najde i nezbytné songy jako Dáma s čápem, Nejkratší cesta či Škola (je zde i jako videoklip), bez kterých by to prostě nešlo. K tomu ještě navrch ještě připočtěme kvalitní grafickou úpravu (plus plakát a booklet plný fotek) a máme co dočinění s opravdu vydařenou sběratelskou kolekcí.
Jan Šída, Rock&Pop
Stodvacet!
Ska-rocksteady komando Sto zvířat slavilo dvacet let existence a podniklo turné, z čehož vznikl tento záznam. Bohatě informačně vybavený, zde se myslelo hlavně na fanoušky, nikoliv na rychlý zisk. Sympatický počin!
Jindřich Goth, Instinkt
Stodvacet!
Koncert v Incheba Aréně vyvrcholilo loni v říjnu narozeninové tažení ska party bývalých kantorů, kteří své posluchače už dvacet let učí brát i ty nejtristnější životní situace s humorem. Energický "živák" s patnáctkou nových i starších skladeb stvrzuje známý fakt, že „zvířecí" koncerty patří k nejveselejším zážitkům, které tuzemská scéna může nabídnout.
Glanc
Stodvacet!
Koncertní záznam z loni vyprodané Incheba Arény je tečkou za oslavami dvaceti let existence jedné z nejoblíbenějších domácích kapel.
Antonín Kocábek, Týden
Postelový scény
Jak je důležité míti kopyta
Sto zvířat, věrní rytíři českého ska, působí jako kapela, která se drží svého kopyta, takže je jakoby předem jasné, co se dá čekat. Postelový scény je navíc novinka, o které se dá říct, že zní skoro stejně jako její předchůdce, Jeden rozdíl tu ale je. zatímco Rozptýlení pro pozůstalé představovalo spíš solidní jistotu, do které se vejde i pár průměrnějších kusů, Postelový scény jiskří do začátku do konce. Z velké části díky vyvedeným textům, které se zpravidla točí kolem zpackaných vztahů, ale i díky tomu, že tentokrát jedna koncertní hymna střídá druhou. Pokud netrváte na symfoňáku a zvuku z Londýna, pak tenhle koncentrovaný zvířecí bujón snese srovnání s vrcholným albem Nikdy nic nebylo. A propos, v době vlády mp3 je třeba velebit i nápaditý digipack, ve kterém je CD schováno. Schválně, budete také na poslední straně marně prstíčkem hrabat?
Jan Ernest – Report
Zvířata se ukazují jako zkušení milovníci a v posteli úspěšně střídají všechny polohy
Přestože patří k průkopníkům ska v Česku, Sto zvířat se od většiny českých skáčkových kapel diametrálně liší. Neútočí jen na první signální soustavu a dovedou posluchači nabídnout i něco víc než muziku, u které se dá pěkně vrtět zadkem. S novou deskou Postelový scény opět ukazují, kdo je v naší skáčkové džungli králem. Album sice začíná sázkou na jistotu ryčným válem Nástěnka, pak už ale Zvířata servírují i několik pomalejších a vážnějších kousků. Dechová sekce šlape perfektně, hudba pulzuje od ska a rocksteady až k jazzu a swingu a rozhodně nenudí.
Zvířata se znovu můžou opřít i o výborné texty saxofonisty Tomáše Belka. Po mrtvolném Rozptýlení pro pozůstalé si tentokrát skupina zvolila téma navýsost živé-sex se všemi příčinami a následky. Mezilidské vztahy jsou znovu podány s vtipnou sebereflexí, komickou nadsázkou a prokládány trefnými postřehy jako první půl života nám ničej rodiče, tu druhou děti. Na nové desce tak může vadit jen jediná věc: Že Zvířata se tak trochu zavírají do své vlastní škatulky. Stále jsou rozeznatelná na první poslech a stále hrají skvěle. Jenže to je možná trochu problém. Na Postelových scénách znovu kopírují tentýž model, se kterým baví posluchače už léta. Sice střídají více hudebních stylů, ale pořád jde o žánry hodně příbuzné a album postrádá skutečný moment překvapení, který by vás posadil na zadek.
I přes tuto výtku jsou ale Postelový scény výborná deska. Ať si říká kdo chce co chce, postel je zkrátka ideální místo pro milování. Zvířata znovu beze zbytku vystřídala snad všechny polohy, které jim omezený prostor ložnice dovoluje, a opět přivedla posluchače k orgasmu. Příště už ale možná bude lepší zkusit experimentovat i mimo ložnici. Po dvaceti letech už totiž může sex v jedné posteli začít nudit i se sebelepším milovníkem.
Jiří Krejčík – Mix.cz
Písničky o manželství a sexu
Poté, co zvířecí karavana přežila vlastní smrt po odchodu Petra Ostrouchova s albem Rozptýlení pro pozůstalé, vydala se proti proudu času a na sedmé desce se věnuje mnohem zábavnější činnosti, než je umírání. Uvnitř výborného bukletu je každý z muzikantů přikryt peřinkou, po jejímž odkrytí vyhřezne nějaká ta úchylka.
Z dámy ji ovšem budete prstíčkem strhávat marně (testováno na kamarádech-nachytal se každý). Že mají Zvířata v saxofonistovi Tomáši Belkovi textařský poklad, je věc známá. Tentokrát vybásnil zpověď nástěnky v manželské poradně, morální kocovinu po náhodném sexu, trpké rozchody i plíživou tesknost osamění, která přichází v hodině mezi psem a vlkem. Vše podáno s veselou ironií, ale taky hlubokou skepsí k institutu manželství a lásce vůbec. Zrychlili, odlehčili, přibarvili a vylepšili zvuk. Kdo si s deskami Sto zvířat rád zvedá náladu, má k dispozici další návykový antidepresant, který může požívat a užívat donekonečna.
Veronika Koloušková – Filter
Zvířecí ska
A máme tu novinkové album bandu Sto zvířat v devatenáctém roce existence souboru. Oproti CD Rozptýlení pro pozůstalé se jednotící téma posunulo směrem k posteli a vztahům (dlouhodobým, střednědobým i těm zcela krátkodobým). Vše podpořeno muzikou, která je chytlavá a dokáže akcentovat textová sdělení. Texty Tomáše Belka jsou plné ironie, sarkasmu, temného vtipu, ale i hořkosladkých vážnějších tónů a pokud byste chtěli vnímat jen muziku, efekt by byl rozhodně neúplný. Leckdo v nich může vystopovat s nadhledem popsané své vlastní zážitky a pocity (na to ale, pravda, musíte asi mít v dané oblasti už něco za sebou). Navíc je celá věc podáván dík hlavnímu pěveckému duu Kalina, Jelínková z ženského i mužského úhlu pohledu. Než stačíte postřehnout všechny textové a hudební vychytávky a fórky, je konec a nezbývá, než si to celé poslechnou znovu. Stojí za to prolistovat i booklet s texty a „postelovými fotografiemi“ jednotlivých členů kapely. Možná bude někomu chybět výrazný tažný hit, který by jasně čněl nad ostatními. Ten tu opravdu není, ale materiál je to vzácně vyrovnaný a silný.
Milan Slezák – Rock a pop
Sto zvířat jsou asi jedinou tuzemskou kapelou, jejíž popularita soustavně už skoro dvacet let stoupá a která si zároveň i na sedmé desce udržuje vysokou kvalitu, a to hudební i textovou. Na posledních dvou albech navíc hrají ve výtečné sestavě a formě, takže je to opravdu radost poslouchat. Desítka muzikantů je dobře sehraná, aranžmá má dostatek disciplíny na to, aby nikdo z nich zbytečně netrčel z harmonického celku. Autorem většiny melodií je zpěvák Jan Kalina,ale stejně jako minule se zhudebnění tří textů ujal zvukař Karel Šváb, který tentokráte více zapadl do klasického soundu Sto zvířat.
Obdobně jako předchozí nahrávku Rozptýlení pro pozůstalé (2007) zarámovala „Zvířata“ tématem veselého smutnění, novinku Postelový scény zabalila do erotiky. Tomáš Belko, saxofonista a výhradní textař kapely, sepsal opět řadu komickomelancholických veršů, které zkrátka utkví. Jana Jelínková v úvodní „Nástěnce“ zpívá: „Všechno co říkám jsou banality...“ MImo jiné právě vtipní podání banalit je jednou ze silných stránek Sto zvířat. Na Rozptýlení pro pozůstalé se Belkovi snad přeci jen dařily lepší pointy a atmosféry, ale i zde má hodně co nabídnout, jde především o tuto trojici písní, které jsou na desce zařazeny za sebou: vkusně dojemná „Ikaros pro chudý“, úderná „Mrtvej pán“ a „Bez tebe“, s takřka dadaistickým refrénem.
Výrazným plusem u Postelovejch scén originální booklet (s malým chytákem), který jen tak neomrzí a který podtrhuje svérázný zvířecký smysl pro humor. jak říká tvůrce jeho konceptu Jan Kalina, kapela dává nahlédnout, o mají její členové pod peřinkami.
Jakub Pech – Houser
Rozptýlení pro pozůstalé
Kapela Sto zvířat otevírá novou kapitolu existence pohřbem a nabízí Rozptýlení pro pozůstalé. Čáru za tou minulou udělala loni, když nahrála ve staré sestavě reprezentativní „best of“ nahrávku, živé 2DVD Jste normální?
Od vydání poslední řadové desky Nikdy nic nebylo (2004) totiž prodělala výrazné personální změny. Nejcitelnější byl odchod letitého kytaristy a skladatele Petra Ostrouchova. Z toho plynulo přijetí kytaristy nového; stal se jím Jan „Beruška“ Šobr. Jeho nástroj dostal víc prostoru, než bylo zvykem, a zasáhl do celkového soundu.S Ostrouchovem odešel také mužský protipól frontwoman Jany Jelínkové. Nejdřív se dělal konkurs na zpěváka, pak se ale zpoza bicích zvedl Jan Kalina, a protože je – vlastními slovy – široký, legrační a snadno zapamatovatelný, nastálo se chytil mikrofonu. Nakonec se tedy přijímal bubeník – Miki Nop. Posledním přírůstkem do stáda se stal mladý trumpetista Pavel Herzog.
Pozůstalá i čerstvá zvířata se v kotci sžila snadno a nejenže rychle secvičila stará čísla, ale naučila se i patnáct kousků nových. Většinu repertoáru na Rozptýlení pro pozůstalé si vzal na starosti Kalina.
Jedna píseň (výtečná Slečna s kosou) a několik dechových aranžmá tu zbyly po Ostrouchovi, hned třemi skladbami přispěl Karel Šváb, tohoto času skrytý jedenáctý člen skupiny, jinak na míru ušitý zvířecí zvukař. Osvojil si typickou řeč kapely a současně ji posunul jinam.
A tak se stalo, že nové album je návratem ke stylovým kořenům a zároveň dokáže bavit i příjemně překvapit. Švábovou největší perlou je Neláskou opilí… - v ní se ska-latinkové sloky bezbolestně přelévaji do téměř hardrockových refrénů.
Zvířata ostatně nikdy nebazírovala na ortodoxním dodržování škatulky ska a s oblibou přejímala pro zpestření prvky swingu, popu či rock steady. Právě díky žánrovému nadhledu dokáže být kapela svěží i po sedmnácti letech.
A také díky tomu, že na vysoké úrovni pořád zůstávají hravé texty Tomáš Belka. Paradoxně předchozí „růžové album“ bylo na několika místech smutné, zatímco nová nahrávka o „posledních věcech“ oblečená ve smutečním je vlastně veselá. Střídají se tu polohy černého a kyselého humoru, který jednoduše vyplývá z krize středního věku.
Belko se někdy zasekne do paměti štěpným vešem („nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama“) a jindy provokuje cimrmanovským absolutním rýmem („kromě kancelářských potřeb, neměl jiných potřeb“).
Ukázku textařského mistrovství předvede v písni Zub, která pracuje s jednoduchou, ale silnou metaforou zubu, nitě a dveří. Literární inspirace poodhalí v parafrázi Márquezovy Kroniky ohlášené smrti.
Novou desku bude kapela propagovat a křtít na podzimním turné, které vezmou z gruntu od Albrechtic nad Vltavou (5.10.) až po Zlín (22.12.). V Praze mají zahrát v půli listopadu v klubech Akropolis, Rock cafe a Roxy.
Kalina by si přál znovu vydat výběr toho nejlepšího, ovšem starší kusy přetočit se současnou sestavou.
„Ale to je jako plánovat další dítě, když s tímhle jedeme teprv z porodnice.“
Jakub Pech (Aktuálně.cz)
Sto zvířat je velmi spontánní kapela. Vytrvale se věnuje muzice, jež třeská v rytmech ska, swingu nebo rocksteady. Jsou to vlastně lidovkové songy, ozvláštněné tématem nové desky, která vypovídá o posledních věcech člověka. Humor je samozřejmě přítomen, soudě podle úvodní výtečné písně Nejkratší cesta („nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama“).
Sto zvířat soustředěných kolem bubeníka Jana Kaliny, zpěvačky Jany Jelínkové a textaře a dechaře Tomáše Belka, si dělá muziku pro vlastní zábavu. Její členové mají svá zaměstnání, a tento prvek svobody se projevuje i v hudbě. Ovšem i taková nezávaznost má své limity. Kapela má obrovské kolektivní srdce, které buší velmi sympaticky a jež také překrývá skutečnost, že některé písně (Magnetický chlapec) se ztrácejí v prostřednosti. Deska má výkyvy mezi průměrnými a špičkovými songy. Parta vše překryje, což platí zvláště o koncertech. Díky CD se ale posluchači zase lépe naučí nové písně. Navíc novou desku kapela výtvarně vyšperkovala, jako by ji vydávala u nadnárodní firmy, nikoli u nezávislého labelu 100PROmotion.
MUZIC
Další várku patnácti příjemných písniček přináší na novém albu Rozptýlení pro pozůstalé desetičlenná kapela Sto zvířat. Ta je stále řazena do tuzemské ska scény, ale s každou novou deskou z této škatulky Zvířata trochu povylezou. A Rozptýlení je zatím jejich nejbarvitějším a nejpropracovanějším albem. Ne že by na něm ska chybělo, ale rozhodně se celá nahrávka neubírá ve zběsilém, bujarém rytmu na dvě doby. Naopak. Rychlých, energických ska popěvků tu fanoušci moc nenajdou, takže po prvním poslechu budou těžko hledat úderné hity. V hlavě jim určitě zůstane Nejkratší cesta, Poprvé, Metrosexuál nebo Varieté, k dalším se budou muset propracovat. V písních se prolíná mnohem více stylů. Nejčastěji klidnější, houpavé reggae či propracovaný rock. Mámivou noc v zálivu Kariboo zdobí temperamentní latina, uvolněný swing prosvětluje patrně nejsilnější skladbu alba Alice se dala na pití, v rytmu valčíku se ubírá Kronika ohlášené smrti. Každá píseň má trochu jinou atmosféru, takže se CD hned tak neoposlouchá.
Muzika početného bandu skvěle šlape, i přes dva nováčky (bubeník Miki Nop, kytarista Jan Šobr) je sehranost znát. Dechy písně okysličují, rytmika je přesná, kytary sázejí občas dost drsné riffy, klávesy kouzlí atmosféru. O zpěv se podělila Jana Jelínková s Janem Kalinou.
Především Jelínková dorůstá v excelentní zpěvačku, její sytý, hluboký vokál se výborně hodí k emotivním šansonům typu Alice se dala na pití, Slečna s kosou nebo Kocour. Ve vrcholných pasážích běhá posluchačům mráz po zádech. Textům tradičně nechybí vtip, nadhled, hravost, nápaditost.
„Nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama“ (Nejkratší cesta).
„Miluj mě k smrti doslova a já si tě pak pochovám“ (Slečna s kosou).
Formace ale umí i zvážnět, navodit melancholii či přesně vystihnout atmosféru Žižkova. Sto zvířat tak i na CD Rozptýlení pro pozůstalé zůstává spontánní, svobodnou, autentickou kapelou, rozdávající radost a pohodu. Zárověň však svými silnými šansony může výrazně rozšíři svoji posluchačskou základnu.
Karel Souček (Příbramský deník)
Tryzna zcela netrýznivá
Jestliže předchozí deska Sta zvířat byla především o lásce, pak ta nová pojednává o věcech, které následují. Průběžně líčí konce všeho druhu – partnerskými rozchody počínaje a posledními okamžiky života konče. Téma je to značně symbolické, protože na sklonku loňského roku kapelu opustil
Petr Ostrouchov, jeden z hlavních autorských pilířů a architekt posledního alba Nikdy nic nebylo. Se změnou, která by leckoho jiného nejspíš položila, se ovšem klub pozůstalých vyrovnal obdivuhodně a do značné míry i logicky. Nechal Českou filharmonii doma a nahrál muziku skočnou, veselou a bližší fundamentům ska, jako stvořenou pro hopsající kotel pod pódiem.
Hudební složka tudíž funguje stále spolehlivě, zvlášť ve spojení s nezaměnitelnými texty Tomáš Belka,
jejichž pointy jsou tentokrát ostré jako břitva. V případě úvodní skladby, která konstatuje, že „nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama“, to platí zcela doslova.
Ruku na srdce, vyjímečnou minulou desku kapela nepřekonala a mezi patnácti skladbami není žádná další Dáma s čápem. Taková píseň se povede jednou za život. Ale můžete očekávat příjemné rozptýlení dle solidních zvířecích standardů.
Jan Ernest (REPORT)
Nazvat album Rozptýlení pro pozůstalé, to může jen skupina Sto zvířat. Černý humor, to bylo vždycky jejich. Naštěstí. A novinka se jim opravdu povedla. Už dávno nehrají pouhé ska (to mají jako východisko), jejich hudba má více odstínů (od šansonu po hospodský šraml).
Kromě muzikantských schopností má kapela na své straně i ty vokální. Duo Kalina – Jelínková se úžasně doplňuje. Když zpívá Kalina, nevíte, co myslí vážně a co je cynická nadsázka. Dobrým příkladem je skladba Žižkov, parodizující sebe sama, stejně jako všechno kolem. Jana Jelínková svým sametově vemlouvavým hlasem dokáže předat kdejakou informaci jako poselství. Zvlášť když se týká ženského pohledu na vztah. Z toho, co zpívá v Neláskou opilí, by za normálních okolností běhal mráz po zádech. Ne tak u Sta zvířat. Tam se člověk spíš začne smát. Řekl bych však, že to kapela takhle chce.
Jan Šída (ROCK & POP)
Jste normální?
Sto zvířat si na DVD s hosty rozumí
Na dva předloňské listopadové večery kapela Sto zvířat zamluvila sál pražského Paláce Akropolis. Veteráni stylu ska překvapili návštěvníky hned dvakrát. Jak stálo na plakátech, dvanáctičlenná "zvířata" si tehdy pozvala skvělou sestavu hostů – mezi nimi byl například Marek Eben, David Koller, houslistka Gabriela Demeterová, Matěj a Jan Homolové z kapely Wohnout a Jarda Svoboda z Trabantu. Vtip večera ovšem nespočíval jen v takové hvězdné besídce. Kapela specializující se na styl v poněkud monotónním rytmu m-ca, m-ca se totiž během večera často měnila na orchestr, který hosty doprovodil také v lehce pozměněných verzích jejich vlastních šlágrů. Vydařená je ska úprava hitu Černí andělé, při němž se do čela kapely postavil Koller, wohnoutovský Gramofon s bratry Homolovými či Černej pasažér z repertoáru Trabantu, dvěma vrcholy jsou pak vystoupení s houslistkou Gabrielou Demeterovou, která obohatila posmutnělou písničku Dáma s čápem výjimečnou muzikálností, a sympaticky antihvězdným Markem Ebenem ve skladbě Já na tom dělám.
Petr Vizina (Lidové noviny 4.8.2006)
Sto pět minut spontánního koncertu strčí do kapsy všechna studiová alba, jež skupina Sto zvířat dosud natočila. Je to sice asi nejméně sexy kapela, která kdy v Čechách hrála, ale skvěle šlape, břeskně jí zvoní někdy až pětičlenná dechová sekce a hlavně je dobře rozumět vtipným, možná na ska až moc chytrým textům. A k tomu výborní hosté, kteří si se Sto zvířaty s gustem brouknou své písně v neobvyklých jamajsko-rockových aranžmá. Báječně například vyzní temperamentní verze Černých andělů s Davidem Kollerem, excentrické Dvořákovo Largo s houslistkou Gabrielou Demeterovou a šarmantní Marek Eben v Já na tom dělám. Ze všeho nejlepší je bonus Nebylo nic s bratry Homolovými z Wohnoutu. Jako kdyby to byla jejich věc! Sto zvířat hrají jako o život, všichni se bezprostředně baví, zatímco režie a kameramani se překonávají.
Josef Vlček (Music 6/2006)
Zvířecí koncertní forma si přímo koleduje o to, aby byla zakonzervována i pro domácí použití.
První potomek kapely ve formě DVD není žádné ukňourané nedochůdče, ale pořádný macík, který se má čile k světu. Původně plánovaný záznam dvou výročních listopadových koncertů díky narůstajícím bonusům a přídavkům nakynul až do dvojdiskové podoby, takže divák si může užívat videoklipů, dokumentů a vůbec Zvířat připravených na nejrůznější způsoby. Nejvoňavější ovšem i tak zůstává už zmíněný koncert, který byl výjimečný řadou exkluzívních hostů. Ti zpravidla ve spolupráci s početným zvěřincem rozcválali své vlastní hity do rytmu ska a výsledek zpravidla dostal velmi pikantní rozměr - viz Davida Kollera v Černých andělech, Meky Žbirku v legendární Dr. Jekyll, Mr. Hyde nebo bratry Homolovy v hitovce Ó, Gramofón. Jistě, tohle bývá docela obvyklý trik žánrově spřízněných skupin, protože notoricky známé hity ve "dvoutaktním" provedení mají úspěch zaručen. Celá finta ale kvůli přítomnosti "původních" aktérů a také díky muzikantsky preciznímu podání Sta zvířat vůbec nepůsobí lacině. Občas je dokonce zdrojem hodně překvapivých zážitků. Skotačivé pojetí řízné písně z repertoáru Gaia Mesiah Blueberry Day (s hostující Markou Rybin) považuji za jeden z nejpozoruhodnějších momentů, zcela zvláštní kapitolu představuje rovněž Gabriela Demeterová v Dvořákově Largu - i z takové šíleností vyšli všichni zúčastnění se ctí a snad i zavilý milovník klasické hudby by výsledek mohl považovat za podařenou bžundu. Citlivě zaranžovaná Já na tom dělám, v níž hostuje Marek Eben, dokonce nepůsobí jako kuriozita z podařeného večírku, ale jako velmi seriózní práce. Jako třešnička působí letitá Loutka, která v průběhu už dostala hodně podob, ale ta zaznamenaná je obzvláště lahůdková. I kdyby ale zůstalo jen u "standardních" písní z bohatého repertoáru Sta zvířat, nahrávka by zasluhovala pozornost. Jednak kvůli skvěle šlapající kapele, jednak kvůli výtečnému technickému provedení se skvělým zvukem, kamerou a střihem.
Ať už je otázka v názvu směřována na kohokoliv, samo premiérové DVD by klidně mohlo odpovědět negativně. Normální není, patří na špičku.
Jan Ernest (Report 06/2006)
Nikdy nic nebylo
Přiznám se, že nejsem velkým příznivcem v současnosti tak oblíbeného stylu ska. O to příjemnější bylo překvapení z alba Nikdy nic nebylo desetičlenné kapely Sto zvířat. V minulém desetiletí pilně koncertovali doma i za mořem, poslední roky se však zdálo, že už ničím nemohou překvapit a každá další deska už bude jen variací těch předchozích. Respekt k "otcům zakladatelům" českého ska, to ano, ale jak dál? "Zvířata" se však utrhla z řetězu stylové pravověrnosti, a výsledkem je výtečná popová deska, kterou si původně učitelský spolek nahrál za své peníze a vydal na vlastní značce Animal Records.Kytarista a producent Petr Ostrouchov tu využívá svých zkušeností filmového skladatele a spolu s bubeníkem Janem Kalinou jemně dávkují dechy i smyčce v hravých a nápaditě aranžovaných skladbách. Textař Tomáš Belko a zpěvačka Jana Jelínková se tu, přinejmenším ve skladbách Dáma s čápem a Jak zmírnit děs, postarali o jedny z nejlepších domácích skladeb roku. Není tedy divu, že posluchači pražského Rádia 1 druhou z nich ihned po odvysílání postrčili rovnou do čela hitparády.
(Petr Vizina, Lidové noviny 9.12.2004)
Nové album "Nikdy nic nebylo" je o poznaní různorodější než minulé "Ty vole na základní škole". Najdete tu jak pomalejší balady tak energičtější písně. Album je vynikající syntézou instrumentálně precizně provedených chytlavých melodií a opravdu výtečných textů. Ne, není to přehnané. Tomáš Belko tenorsaxofonista a textař zvířecího ansámblu odvedl téměř bezchybnou práci a osobně bych doporučil většině autorů z české obce textařské, aby si našla čas a alespoň jednou si toto cd poslechla.
Každý song je krásný příběh a opravdu všechny stojí za poslech. Zdá se, že kapela dospívá a v některé písních jsou texty podány tak věrohodně, že nevíte zda jde o nadsázku nebo ne! Když jsem si například poprvé poslechl "Dámu s čápem", tak jsem podvědomě přemýšlel, zda by opravdu Jana Jelínková chtěla žít s čápem. Nemusíte být ani estét, ani milovník poezie, aby ve zvířecích zpívaných příbězích objevili skrytou poetiku. Dále je jistě zapotřebí zmínit píseň nazvanou "Pohádka", ve které se naše kapela odvážila dosti nevídané věci a totiž spojení ska a rapu. Abych byl upřímný při prvním poslechu to na mě působila zvláštně až rušivě (přeci jenom ta píseň je taková klidná a melodická a nejednou se bez varovaní úplně změní), stačil však ještě jeden poslech a přišel jsem to mu na chuť.
Moc bych nedal za to, že takové "Pochyby" jsou věnované manželkám, milenkám, či přítelkyním, případně láskám mužského pohlaví. Také povedený kousek. Avšak textově je podle mého názoru nejsilnější "Jak zmírnit děs", pojednávající o lásce ženy a muže, který si zrovna prochází krizí středního věku. Dovolím si malou citaci: "Dýchej zhluboka, nehty si nekousej. Dej si víno, to bude v pořádku. Postel je široká, pustím tě na kousek. Hlavně vůbec nemysli na matku." Opravdu vtipná píseň, na které se dá nejlépe demonstrovat aktuálnost textů. Holt vědí o čem zpívají, to si dnes zase tolik skupin říci nemůže (a nemyslím kvůli tomu, že se jejich vokální projev nedá nazvat zpěvem :-)).
Nejdete zde samozřejmě také temperamentnější věci, které z většiny dostaly Zvířata tam, kde jsou dnes. "Chicago 1933" nebo titulní "Nikdy nic nebylo" - typičtí to zástupci zmiňované sorty písní. Netřeba dodávat, že jde též o songy velice zdařilé.
Celkem zde najdete 15 písní, z nichž můžeme počítat jen 14, protože patnáctá bonusovka "Part Of Making Love" je "jen" "Majonéza, hrábě" s anglickým textem. Celková stopáž se vyšplhala na slušných 57 minut.
Kapela ušla dosti dlouhou cestu od posledního alba. Výrazně zlepšili aranžmá písní (k čemuž přispěla i spousta hostů) a instrumentálně si opět o něco polepšili (na albu najdete sólo naprosté většiny užitých nástrojů).
Texty jsem už snad vychválil dost, takže abych to své plkání nějak zakončil, tak máte před sebou podle mého názoru nejlepší české cd roku 2004. Jestli bude další cd ještě lepší než Nikdy nic nebylo, tak budu muset posunout horní hranici hodnocení abych mu zachoval alespoň nějakou objektivitu.
(Přemek Vaněk, www.musiczone.cz; 8.11.2004)
Po veleúspěšné desce "Ty vole, na základní škole…" (2002) přichází Sto zvířat s novým albem "Nikdy nic nebylo". A za dva roky se změnilo hodně. Zatímco minulá deska byla složena zejména z prověřených hitovek, čerstvě hýčkané mimino "Nikdy nic nebylo" se narodilo s písničkami ještě nehranými. Veselý ska-zvěřinec zřejmě na své cestě od alba k albu hodně zažil a usadil se u nově tryskajícího pramene. CD totiž odkrývá nové, rozhodně nečekané polohy.
Album má tři vrstvy - ska, dumky a disko. Překypuje množstvím nálad. Ač se některé písně drží oblíbeného "zvířecího" stylu - mixu ska a reggae (např. titulní skladba), na albu je překvapivě více intimně laděných písní. Větší prostor má klavír - jazzový v intimních polohách, soulový v tanečních skladbách. Zvláštním fenoménem kapely jsou texty a některé jsou opravdu tak povedené, až naskakuje husí kůže. Za všechny zmíním intimní skladbu Dáma s čápem. Text o naději v beznaději podtrhuje dumavá aranž se symfonickým orchestrem a strohý zpěv Jany Jelínkové. Protipólem k takovýmto skladbám jsou ty nečekané - např. skvostně zahraná oldschoolová píseň "Majonéza, hrábě", která má ještě hrubější anglický remix. Basový groove, smyčcové smyčky a dechová sekce ala 80. léta. Neholduje-li posluchač muzice Earth Wind & Fire, bude si na retro pecku zvykat dlouho, ale otrlé ucho soulového posluchače tento počin potěší. Navíc disku o vyznání devianta snad odpustí i zarytý pankáč. Deska je plná dobrých počinů, které ovšem pro skalního fanouška mohou působit kontroverzně - jak již zmíněné retro, tak např. šestiminutová skladba "Velká láska", která svou rozmáchlostí trošku nudí. Zvěřinec se zkrátka rozrostl nejen fakticky na podiu, ale i obrazně - jestliže minulé CD bylo plné šelem a koní, pak novým CD se k nim připojují Tom s Jerrym a Kačeři z Kačerova. Jen tak dál!
(Houser 11/2004)
Sto zvířat lze brát jako stádo humorných čapek, černožlutých sak a jednoduchých ska popěvků. Současnost je mnohem bohatší.
Ve zhojněné sestavě se Sto zvířat představilo už na předchozí desce Ty vole, na základní škole, ovšem teprve teď vykročilo stádo zcela koordinovaně k novým žírným pastvinám. Čerstvá nahrávka hlavně překvapuje množstvím nálad, přičemž v nečekaně výrazném poměru jsou zastoupeny písně poněkud intimnějšího charakteru. Titulní skladba, známá čtenářům Reportu z CD v minulém čísle, je vlastně tradičně skočná hitovka v rytmu ska a nelze ji brát jako bezvýhradně reprezentativní ukázku. Poslechněte si proto alespoň úžasnou Dámu s čápem a dostane se vám fascinujícího pohledu na odvrácenou stranu zvířecího světa. Mrazivá slova o marné, ale o to vytrvalejší naději v neméně mrazivém podání zpěvačky Jany Jelínkové v refrénu působivě přiživuje filmově rozmáchlý symfonický orchestr a než skladbu zakončí jímavé sólo na trubku, slabší povahy už dávno otírají oči kapesníkem, aniž by měly čas přemýšlet o dokonalé souhře formy a obsahu. Mimochodem, textař Tomáš Belko podal na téhle desce životní výkon a snad nikdy názorněji nepředvedl, že zvládne mnohem víc než jen vymyslet absurdní pointu. Nebudu obsáhle jmenovat další vyvedené momenty a raději vzpomenu ty, kde se otevírá prostor k diskusi. Bude to stručnější. Šestiminutový opus Velká láska možná po pár posleších přestane díky své délce působit tak zábavně, ale příběh, který je jejím tématem, si stejně zaslouží odvyprávět v celé epické šíři. Chvíli je třeba si zvykat na diskotékové retro Majonéza, hrábě. Bizarní vyznání devianta si ovšem o podobné hudební prostředí přímo říká. Navíc je tu působivá exhibice dechové sekce, která svádí k úvahám, proč Zvířata v bookletu kromě Oty Klempíře či členů Gothart coby hosty neuvedla i Tower of Power, když už jim zaplatila cestu přes oceán. Jako relativně postradatelný se tak nakonec jeví jen závěrečný remix Part of Making Love (čili poangličtělá, ještě dusavější Majonéza), který se ze ZOO zaběhl až příliš daleko. Slušelo by mu to spíš jako bonusu na samostatně vydaném singlu.
Bylo by hloupé tvrdit, že Nikdy nic nebylo je nejlepší nahrávkou souboru, protože i ty starší nepostrádají kouzlo. Rozhodně je nejvyzrálejší a nejdotaženější. To, co po Zvířatech zůstává, se skutečně hodí i k jiným účelům, než je pěstování žampiónů.
(Jan Ernest, Report 10/2004)
Ty vole, na základní škole…
Fanoušci kapely se mnou možná nebudou souhlasit a ortodoxní ska-mani(aci) už teprve ne, ale mám takový pocit, že Sto zvířat natočilo svoji dosud nejlepší písňovou kolekci. Mj. právě proto (avšak nejen proto), že je ´nejmíň ska´ ze všech. Ale pozor, aby nedošlo k nepochopení. Druhá doba a odlehčené ska-rytmy jsou pořád jednoznačným východiskem produkce souboru. Ovšem Zvířata si nikdy na nějaké ´skáčkové´ puristy nehrála a tentokrát si četností svých výprav ze hranice žánru, ať už k rocku, reggae, jazzu nebo obyčejnému popíku, dovolila všechny ´skalní´ vážně v lepším případě podráždit, v horším vyděsit. Jenže hýření barvami a barvičkami je tím, co mne na ´Škole´ hodně baví. Jde o aranžérskou rozmanitost, ba skoro až nenasytnost, kdy Sto zvířat neváhá přizvat k natáčení dokonce i nemalou část České filharmonie nebo cikánského houslistu a cimbalistu. A pak je tu ještě jeden důležitý moment, který hraje skupině do karet v pomyslném mariáši o zisk nových posluchačů: dostatek melodií, jež jsou schopny jejich ctěné ucho oslovit a při tom do něj nevnést nějakou povrchní mazlavou špínu. Ne že by na desce nebyly ani v tomto směru relativně matné popěvky, nicméně pokud se jedná o vlastní tvorbu souboru, zejména Skandál (na účasti hostujícího Daniela Hůlky právě v ní nevidím nic špatného, spíš naopak), Kanál, Ksicht, Ryba a Socha se kapele povedly. I přesto, že - a to se týká celého alba - lze mít výhrady k nevyrovnané kvalitativní úrovní textů Tomáše Belka. A to na CD najdete ještě čtyři převzaté písně, přičemž La Lumiere des Tenebres (deska obsahuje i českou verzi Škola) je tzv. okamžitý hit a o výborně zpracované policeovské klasice Every Breath You Take (odzpívané Sašou Langošovou z November 2nd) se ani není třeba bavit…
(Rock & Pop 3/2002)
POKUD SNAD někdy někomu vrtalo hlavou, o jaký živočišný druh se v případě pražského ska-bandu STO ZVÍŘAT konkrétně jedná, současný vývoj uvnitř kapely hovoří celkem jasně - jsou to králíci. Vždyť během posledních dvou let, kdy postupně vznikala i nová deska, skupina rozhojnila svůj počet měrou nevídanou a v současnosti čítá už rovných deset hlav. Takové změny samozřejmě musely zvuk souboru výrazně ovlivnit, tím spíš, že o instrumentálních schopnostech nových tváří nemůže být pochyb. Nebývale silná dechová sekce tedy štěká s přesností dokonale promazaného stroje, převážně nevážné písničky dostávají stále barevnější aranžmá. Zaregistrovat lze i několik názvuků jazzu, což v minulosti nebylo zrovna obvyklé. Novinka nazvaná Ty vole, na základní škole… navíc v ještě velkorysejším pojetí opakuje koncept předchozího alba Bambule, kdy se studio hemžilo dalšími přizvanými hosty. Tentokrát mezi ně patří namátkou Vojta Lavička (Álom), Radek Pobořil (Čechomor), Miloš Vacík (Sluneční orchestr), dívčí vokální soubor DSP Kvodlibet nebo i část České filharmonie. Někdy je jejich přítomnost ku prospěchu více, někdy méně, ale o tom později. Je ovšem třeba zdůraznit, že Zvířata musela víc než kdy jindy balancovat na hraně mezi charakteristicky skočnými popěvky a vysoce seriozní muzikantskou prací, musela pečlivě vážit a odměřovat, aby si uchovala svoji dlouho budovanou tvář. Mám dojem, že se to většinou podařilo, i když pamětník dřívějších časů si na výsledek musí chvíli zvykat. Mezi šestnácti na albu zaznamenanými kusy lze nepochybně objevit momenty, které je snadné si zamilovat. K těm největším špekům zajisté patří Oaie Scandala, řízná vypalovačka v duchu "balkánské dechovky" typu Kočani Orkestar, jež okouzluje i adekvátně "pasteveckým" textem. Něco podobného lze tvrdit rovněž o kompozici Skandál, v níž si jako exkluzivní host zapěl Daniel Hůlka. Obavy, že jeho předem ohlašované angažmá bude trochu samoúčelné, se ani v nejmenším nenaplnily. Naopak. Mužným hlasem odkoktaná píseň dokonce vyvolává roztomilé asociace třeba s Prodanou nevěstou. K potencionálním hitům určitě patří také rusofilně laděný Novgorod, krásný to následovník Mrazíka i Podmoskevskich vječerov, či koncertně prověřené pecky Píseň, Kanál a Škola. Ta poslední je mimochodem k dispozici i v interpretaci svého francouzského autora Jeana-Michela Poissona. I když by bylo těžké najít píseň, která by klesla pod vysoký zvířecí standard, někdy je barevnost a rozmanitost nahrávek téměř na škodu. Platí to zejména pro coververzi "policejní" Every Breath You Take¸v níž byl mikrofon přidělen hostující Saše Langošové. Pokud je rovnováha porušena jen na jedné straně, např. když Petr Ostrouchov zpívá When I Was And A Little Tiny Boy, Johnem Harlem zhudebněný Shakespearův text, který původně nazpíval Elvis Castello, nebo když v původní skladbě vystoupí vokalista odjinud (viz zmíněný Hůlka), je vše víceméně v pořádku. Na konci rovnice "převzatá skladba plus cizí vokalista" už ovšem chybí tradiční zvířecí kouzlo. Tato výtka se samozřejmě netýká výkonu zpěvačky, který si zasluhuje jedině úctu. V každém případě, s deskou Ty vole, na základní škole… si lze užít spoustu kvalitní zábavy. V tomto ohledu se jedná o tradičně vypečený přírůstek do diskografie.
(Report 3/2002)
"Vždycky jsme měli rádi Madness, protože ve své hudbě na první poslech ve stylu ´ska´ měli zajímavé harmonie. Ovšem když si je člověk pořádně poslechne, je naproti tomu překvapen, jak málo v jejich muzice toho ska nebo reggae vlastně je. Jsou to poprockové písničky, kterým je dnes kolem dvaceti let, ovšem pořád jsou naprosto vynikající. A stejně tak i my. Nebavilo by nás skládat jenom čisté ska. Hrajeme spolu už jedenáct let a chceme si prostě zahrát," uvozuje čtvrté řadové album pražským Sto zvířat bubeník a zpěvák Honza Kalina. Pojmenovali je Ty vole, na základní škole…, neboť je považují za rozžehnání se některých členů se školnímu budovami v pedagogickém i studentském slova smyslu. V půli ledna vyšlo jako první český albový počin v letošním roce. Skupina Sto zvířat se v žádném případě nedistancuje od ska, kteréžto ji stejně bude i po vstřebání nového počinu tvrdošíjně podsouváno. Její hudebníci na něm vyrostli a v nových skladbách na ska narazíme jako na základní stavební kámen. O tom svědčí lehké poletující houpavé rytmy a další zdobné hudební prvky. Seznam hostů, které si desetičlenný pražský band na album sezval, nabízí otázku, zda není výsledek po aranžérské stránce přeplácaný. Ovšem na druhé straně přítomnost tubisty Filipa Spáleného (Oaie Scandala), perkusionisty Miloše Vacíka (Škola), houslisty Vojtěcha Lavičky (Pláč) či dokonce zpěváka Daniela Hůlky v písni Skandál, v níž se hlásí coby koktavý vokalista k tradičnímu nadhledu kapely, lze chápat především jako směřování k radosti, za kterou soubor cíleně chvátá. Na druhé straně trocha vážnosti v přítomnosti České filharmonie v Obrazárně budiž dobrovolným přitakáním hudbě jako duchovnímu prožitku. "Nenapadlo nás, že bychom se pozváním hostů, speciálně pak Dana Hůlky, měli posluchačům podbízet," vysvětluje zpěvák a kytarista Petr Ostrouchov. "Aranžérsky nám při natáčení šlo o to, aby byly písně poslouchatelné doma. Kdybychom je na tuhle desku nahráli v koncertních verzích, byla by jednotvárná." Boj s jednotvárností Sto zvířat neprohráli. Přidali totiž hned pět coververzí, z nichž tu nejpovedenější, Every Breath You Take od legendárních The Police, nazpívala ze souboru November Second hostující Alexandra Langošová. Rámec byl zvýrazněn. Ty vole, na základní škole… je totiž počin s dalekosáhlým akčním rádiem. Je to album k tanci, skvělá hudba na sobotní mejdan a současně mírumilovný podkres k méně důležitému rozhovoru. Nevadí a těší, což je víc, než kdyby pouze bylo. "Chtěli jsme, aby se na téhle desce střídaly tempa a nálady. Kdyby mi někdo v době vydání našeho prvního alba vyprávěl, že jednou budeme hrát s Českou filharmonií, myslel bych si, že se zbláznil. Nejednou to z nás ale tak nějak vylezlo a my neřešili proč. Prostě to tam bylo. Nemyslím si ovšem, že se tahle deska bude hrát výrazně víc v rádiích než naše předchozí," zaprorokoval si Kalina.
(Právo 2/2002)
Krok stranou
Pražská ska formace Sto zvířat na sebe upozornila vánočním dárkem v podobě žlutočerného singlu Krok stranou. Typickou odlehčeností ve stylu téhle kapely je v trojici skladeb druhý „Kanál“. V pozadí oddechují houpavé kytary, prosazují se i dechové nástroje a po úvodní poněkud melodické „Rybě“ se dostavuje i větší nadhled v textu (byť příběh s rybou, která stopla auto, pro kapelu není atypický). V houpavých rytmech podpořených zvukem hammondek pokračuje zoologický spolek i v závěrečném „Ksichtu“ a je pohříchu, že nedal dohromady ještě jednu sloku, neboť pokud skladbě něco schází, potom je to pointa. Přijímám ale vtípek s fade outem, kdy muzika zmizí, aby se po chvíli bez zásahu vaší ruky do reprobeden opět vrátila.
Za pomoci obuvníků od Dr. Martense přichystal pražský ansábl Sto zvířat drobnou ochutnávku z připravované albové novinky. Třískladbový singlík, určený k prodeji pouze na koncertech, obsahuje tradiční dávku neortodoxního ska madnessovského typu a je jisté, že zejména chytlavý kousek „Kanál“ ještě dlouho zůstane oporou vypečeného zvířecího repertoáru. Obdobně příjemných a dříve nevydaných písniček má ale skupina na skladě vícero, proto nezbývá než se těšit na příští „velkou“ desku.
(Rock report)
Bambule
Deska začíná svižnou klipovkou „Podpaží“, jak ale na displeji naskakují číslice označující jednotlivé písničky, stále víc se potvrzuje, že otrocké dusání v rytmu „um-ca“ je kapele bytostně cizí. I když Sto zvířat ortodoxní ska nikdy neprovozovalo, novinka se v porovnání s dvěma předchozími tituly zdá být snad nejotevřenější vůči vnějším vlivům. To ve výsledku znamená, že hned první poslech Vás nesvede k permanentnímu poskakování, jako tomu byla např. u „živé“ Druhé brady, ale v dlouhodobém výhledu si s Bambulí užijete o něco víc. Kapela krom toho přizvala do studia i celou plejádu nejrůznějších hostů (dechy, smyčcový kvartet i Jana Hrubého) a výsledkem je mnohem bohatší zvuk, což mi přijde docela milé.
Specialitou Sto zvířat jsou také specifické texty, které má kompletně na svědomí saxofonista Tomáš Belko. Ať už jde o podivnou představu srůstajícího podpaží, kouzelné pohrávání si s úryvky klasiků v písničce „Klást“ nebo o neodolatelné slogany typu „dej si hlavu na můj polštář tukovej“, vždy je na nich cosi svérázného, přiměřeně veselého, ale nikoli prvoplánově rozjásaného. I díky nim se dají prožít s početnou zvířenou mimořádně příjemné chvíle.
(Rock report 1998)
Jde opět o příděl skvělé taneční ska muziky, chytlavých textíků (mnohdy humorně laděných, jak prozrazují samotné názvy – Podpaží, Chleba, U sklenice apod.) a strhujícího tempa. Právě proto lze doporučit, abyste při poslechu tohoto alba určitě neseděli…
(Reflex 1998)
Druhá brada
Originální pražské rockové hudební seskupení Sto zvířat natočilo nové album s mile mnohosmyslným titulem Druhá brada. Podobně „vrstvená“ je i hudba, kterou toto zajímavé album přináší. Jejich zajímavá muzika je tím nejlepším doporučením pro tuto nekomerční partu, která v hudbě hledá především možnost sdělit světu, jak oni tento svět vidí.
(Expres 1996)
Devízou zvířat je především humorné nadlehčení, sebeironie, vtip. Hudební – například „flašinetová“ vyhrávka v závěru „Dap-geo“, a vzápětí jiný flašinet v začátku autobusu. Reggae „Způsoby“ se blýskne geniálně nepatřičnou sborovou přiznávkou v úvodní sloce, která se vrátí v nečekanou chvíli. Interpretační – především výraz zpěváka působí dojmem vědomí nonsensu toho, co zpívá. Situační i slovní nadsázka Vás tak přivede do pozice vyhazovače v mlíčnym baru, kde je i půjčovna jogurtů, dozvíte se, že někdo zabil sněhuláka, pochopíte, že čtyřhranný mraky visí na oboze, hranatý kapky tiše padaj na zem, dozvíte se o holce, která je sice hezká, ale lítaj za ní mouchy. Mottem let devadesátých by se mohl stát slogan: nevěřte nikomu kdo má dvě nosní dírky.
(Hitbox 1996)
I po těch letech stále pozoruhodní. Třeba oddaností své specifické odrůdě SKA, jež z nich v tuzemsku dělá bílé vrány (pardon, podle jedné z jejich písniček tlusté a žluté). Nepravidelnými akcemi spojujícími hudební show a happening, vesměs hodně praštěného charakteru.
(Rock & Pop 1996)
Ani na svém druhém albu, natáčeném částečně živě, neslevila pražská formace Sto zvířat nic ze své schopnosti předávat energii a tlačí svou muzikou s kořeny ve ska posluchače nekompromisně do tance a pohybu, ať už by byli momentálně třeba ležící nebo spící. Nabroušený zvuk kapely a jednoznačný tah se v refrénech uvolňuje a melodizuje, civilní pěvecký projev pánské části skupiny dobře kontrastuje s naléhavostí hlasu Jany Jelínkové. Zvláštní obrazy v textech Tomáše Belka, zaměření na často neosobní detaily a překvapivé pointy vynesly kapele už dříve nálepku intelektuálské kapely. Zvlášť v živém podání spolu s pódiovou show ale každý pozná, že Sto zvířat říká úplně normální věci někdy možná ne až tak obyčejných lidem – jenom na to jdou z druhé strany.
(Večerník Praha 1996)
Bezuzdné městské rockové písničkářství nabízí skupina Sto zvířat, která na sebe kromě zdařilých happeningů poutá nezřídka pozornost i hudbou. Album Druhá brada představuje tento cirkus, který stojí za to vidět živě, opět v čele s mohutnou a členitou rytmikou, a s pozoruhodnými texty, které nám rozhodně nejsou sdělovány v klenutých melodiích. Kapela do svých tenat zachytává spíše překotností sdělení a vtipem.
(Reflex 1996)
Deska Druhá brada nasnímaná živě v pražském Rock café potvrzuje příklon k tvrdší blusové linii zpestřené moderními jazzovým cítěním především v sólech žesťové sekce. Je to výsostně klubová hudba, kde má posluchač možnost vychutnat zvukové aranžérské finesy a vnitřně procítit strhující tah kapely.
(Rovnost 1996)
Sto zvířat
Kdyby mi někdo vypustil do pokoje sto zvířat, asi bych skončil s duševní újmou v ústavu, kde ticho léčí. Ovšem zní-li muzika kapely Sto zvířat, které nedávno vyšlo v Bontonu, je to příjemné osvěžení.
(Svobodné slovo 1993)
Pro debutové album jakož i dosavadní sound kapely je typický vícehlas, výrazně využívaný saxofon, ostrá neklidná kytara, kolovrátkové piano, melodická basa a poskakující bicí. Texty vycházejí z absurdních a tragikomických pocitů člověka žijícího ve velkoměstě.
(Lidová demokracie 1993)
Chvílemi je to sranda, pak zas zaslzíte, podlehnete, zavlníte se do rytmu a když se konečně zbavíte tý opilý starý báby, kecnete si na židli, můžete na obalu úplně nového debutového alba Sto zvířat mezi stovkou pestrobarevných zvířátek začít hledat třeba jelena.
(Ústecký deník 1993)
Texty saxofonisty Tomáše Belka jsou vlastně neuzavřenými absurdními příběhy, vytvářejícími specifickou periferní poetiku kapely.
Všechny ty dívky, které si na diktafon nahrávají útržky hovorů z ulice či v dešti z telefonní budky volají na náhodná čísla, muži, kteří mají fobii z nakupování v samoobsluze a po flámu se jim zdá o tlustých žlutých vránách, aby pak ráno našli na botách žluté peří, však nejsou svou absurditou depresivní, naopak všudypřítomný je v nich lehký, až fryntovský humor – "sám do sebe vlez sem vlastním nosem, abych poznal proč a taky kdo jsem…"
(Práce 1993)
| 18.05. | Strašov |
| 19.05. | Jaroměř |
| 19.05. | Benátky nad Jizerou |
| 25.05. | Sokolov |
| 26.05. | Praha |
