STO ZVÍŘAT

Sto zvířat uvádí původní český seriál podle skutečné události:

Jde to i bez talentu

Díl první Setkání

Hlavní postavy:

• Jan Kalina
  Bubeník armádního orchestru Jiskra
• Jana Jelínková
  Učitelka ZŠ
• Tomáš Belko
  Učitel ZŠ

Synopse prvního dílu:

Píše se rok 1990. Jan, toho času na vojně, člen armádního tanečního orchestru Jiskra, pravidelně atakuje učitele Tomáše, aby pro Jiskru napsal nějaké texty. Před vojnou spolu hráli v kapele Mirek Čech a tak Jan ví, že Tomáš psát texty neumí, což přesně vyhovuje dramaturgii Jiskry. Tomáš se nechá ukecat, píše a Jan zhudebňuje, jsou to hity které dnes bohužel v zelených kruzích upadly v zapomenutí. Například píseň „Otlak od čepice“ však vyhrála celonárodní soutěž -Sedlčanská výložka- a píseň „Ve sprchách“ a „Pionýři“ si tamtéž získala cenu poddůstojníků.

Učitelka Jana má partnerské problémy s Jardou, jehož povolání je být turistickou atrakcí u Tygra. Převlečen za Švejka tam osm hodin denně pije pivo a kouří fajfku. Jarda na Janu žárlí, vyčítá jí i to, že jednou týdně zpívá v mužském sboru. Jana na Jardu nežárlí vůbec. Jana je ve vztahu se Švejkem nešťasná a začíná pít, všude jinde než u Tygra.

Jan se vrací z vojny a chybí mu Jiskra. Ptá se Tomáše, jestli spolu nezaloží kapelu. Tomáš je čerstvě ženat a má malé dítě, a tak logicky souhlasí. v bistru v Nerudově ulici po pěti hodinách a třiceti Fernetech společně vymyslí název kapely: „Ženské pšouky“ a jsou nadšeni. Druhý den se shodnou, že to nebyl dobrý nápad. v baru se však setkávají s podivným vlasatým motorkářem, který si na rum vydělává souboji v páce s ostatními motorkáři. Jeho hlas duní celým barem a tak ho osloví, jestli nechce dělat zpěváka. On souhlasí.

Na první zkoušce v kabinetu přírodovědy zjistí, že to je Jana, zpustošená svými citovými problémy. Díky vycpaninám je napadne název: Sto zvířat.

Jana dostane ultimátum od Jardy. Buď se mnou zůstaneš, nebo ne. Jana souhlasí.

Ukázky ze scénáře:

Obraz 25, TANCOVAČKA

Armádní tancovačka. Jan v zeleném za bubny. Podroušení vojáci na parketu.

Jan: A teď vám zahrajem novou píseň „Pionýři“, je to premiéra Varšavské smlouvy.

Jiskra začne hrát walz.

Jan (zpívá): Chlubí se mladí netopýři, lá la lá
Že prý jim roste na břichu chmýří, lá la lá
Chmýří jim roste na břichu
Docela pomalu a potichu

Co tomu řeknou pionýři? Lá la lá
Těm ještě chybí na břichu chmýří! Lá la lá
Zato však nevisí hlavou dolů.
Netopýr chmýří má, pionýr školu.

Ou jé…

Vojáci přestávají tancovat.

Jeden voják: Jděte do píči!

Obraz 34, BAR

Bar. Zakouřeno. Číšník právě přines další fernety.

Tomáš: To tak prostě bude vole!

Jan: Ale kategorie dobra musíme vnímat jednak z hlediska tohoto pojmu jako abstraktního jsoucna a jednak z hlediska dobra jako vole subjektů, jež dobro činí!

Tomáš: Ty vole mě je blbě!!!

Jan: Ty vole.

Střih

Foto

Tak to je Jana na začátku 90. let, všimněte si rukou v rukavičkách, těmi si Jana vydělává souboji v páce. • Jan Kalina, bubeník armádního orchestru Jiskra. • Rytmická sekce armádního orchestru Jiskra těsně po úspěchu v Sedlčanské výložce.

Díl druhý Hledání

Hlavní postavy:

• Jan Kalina
  Bubeník, učitel
• Jana Jelínková
  Zpěv, učitelka ZŠ
• Tomáš Belko
  Učitel ZŠ
• Pavel Krátký
  Učitel, piáno
• Pepa Doubrava
  Basa
• Petr Pivoňka
  Student teologie, kytara

Synopse druhého dílu:

Podzim 1990, kapela pilně zkouší ve vlhké sklepní kóji, kterou kapele zapůjčil kamarád filharmonik, který nenávidí rockovou hudbu. Proto kapela zezačátku nosí nástroje ve futrálech od klasických instrumentů a když je pan domácí doma, pouští na plné koule klasiku z gramofónu. Všichni umí zpaměti Prokofjevova Péťu a vlka, jedinou desku, kterou ze svých archívů dali dohromady. Konkrétně Jana dodala Péťu a Honza vlka. Deska přeskakuje, ale to nevadí, naopak to vypadá, že dřou jednu pasáž pořád dokola. Když domácí není doma, zní první neotesané nástřely písní.

Televizní diváci vidí reminiscence, jak zakládající tým potkává další kolegy:

Pavel:
Jana brigádně vypomáhá na městském úřadu Prahy 6, na matrice. Zaujal ji mladý muž, který se pronikavým nosovým hlasem pohádal s úředníky: Chce tento rok už podruhé změnit křestní jméno i příjmení svoje i celé svojí rodiny, a nemá nárok množstevní slevu?! Skandál. Jana ho oslovuje a nabízí mu showbyznys jako cestu k penězům, díky kterým si to bude moci dovolit. Pavel Krátký, později Arnošt Hanf, souhlasí a kupuje si elektrické piáno za směšnou cenu, za jakou by na matrice dostal tak nanejvýš změnu jednoho příjmení a dvou křestních jmen.

Pepa:
Pracuje jako preparátor – vycpávač ryb a tak má jemné prsty. s Tomášem a Honzou se seznámí na terapeutické skupině s pracovním názvem „Genitální příčesek jako řešení krize osobnosti“. Na konci sezení se skamarádí natolik, že si dokonce vymění příčesky.

Petr:
Seznámí se s Tomášem na srazu evangelíků na Vysočině. Tomáš se totiž nedávno přiženil do evangelické rodiny. Trochu ho zaskočilo heslo mítingu: „Populační explozí za rozšiřování naší církve“ a tak se vytratil do zákristie, kde se opil mešním vínem. Petr mu držel kropenku a brzy pochopil, že z Tomáše jdou velmi originální věci. Ukázalo se, že Petr studuje teologickou fakultu a na kytaru umí mistrovsky vyšvihnout píseň: „Přijď již, přijď duchu stvořiteli, duchu smíření“. Po menší úpravě textu z ní vzniká píseň „Veliká bílá ryba“.

Kapela zkouší. Zní to, jako když hodíte zubní protézu do mixéru, což je v kontextu tehdejší pop music docela príma. Po 9 měsících pilování Honza přichází s bombou: sehnal sál pro první vystoupení: Malostranskou Besedu na Malé Straně. Kvůli výrazně folkové dramaturgii tohoto klubu zkušeně nalhal místnímu pořadateli, také opilci, že se jedná o trampskou skupinu. Pořád lepší než Péťa a vlk. Začínají shánět celty a liščí ohony.

Ukázky ze scénáře:

Obraz 21

Na matrice.
Jana třídí žádosti o změnu jména. U vedlejší přepážky mladík s velkým nosem piští na její kolegyni:

Pavel: Vy mi nebudete diktovat, kolikrát si můžu nebo nemůžu změnit jméno! Vy ne, s vaším příjmením! Šárka Tichá, cccc. A neřikejte mi pane Scvrklý, jsem Krátký!

Úřednice: Promiňte pane Krátký, omylem jsem se podívala do materiálů z minulého měsíce.

Pavel: Takže?

Úřednice: Já… já…

Jana: Šárko nebreč, já si to přeberu.

Úřednice: Vážně?

Jana: Pocem nosáči. Znáš Péťu a vlka?

Obraz 32

Ve zkušebně. Kapela v plném počtu. Honza si vybaluje bicí z futrálu na violoncello. z gramofonu zní Péťa a vlk.

Honza: Domácí za chvíli vypadne. Pak si dáme „Přijď již“.

Jana: Tak jsem někde četla, že v Americe byl ňákej pořad, kde někomu nabízeli milion dolarů, když sežere pavouka.

Tomáš: Ty vole, to bych klidně sežral!

Jana: Ale takovýho toho velkýho, chlupatýho!

Tomáš: To bych stejně sežral! Víš kolik je milión dolarů?

Jana: To já bych nesežrala. Ani za milión dolarů. Já pavouky nesnáším.

Petr: Ale když někomu pavouci zas tolik nevaděj, tak si umím představit, že by ho za milión dolarů sežral.

Jana: To mně teda vaděj.

Tomáš: Mně ne. Kdybych věděl, že to není tarantule, že mě to jako nezabije, tak bych ho za milión dolarů sežral…

Jana: No možná kdyby to třeba byla ještěrka nebo tak něco… Ještěrku bych sežrala… Možná.

Foto

Pavel Krátký těsně před přejmenováním. • Pavel Krátký těsně po přejmenování na Arnošta Hanfa. (najdi 5 rozdílů) • Basista Pepa Doubrava, všimněte si jemných prstů na bezpražcové base. Ty vycpaly ryb.

Díl třetí Premiéra

Hlavní postavy:

• Jan Kalina
  Bubeník, učitel
• Jana Jelínková
  Zpěv, učitelka ZŠ
• Tomáš Belko
  Saxofon, texty, učitel ZŠ
• Pavel Krátký, později Arnošt Hanf
  Klávesy, učitel
• Pepa Doubrava
  Basa, vycpávač ryb
• Petr Pivoňka
  Kytara, student teologie

Synopse třetího dílu:

Podzim 1990. První koncert se blíží, kapela je nervózní. V krátkých záběrech vidíme, jak si Jana kouše nehty, Pavel se sprchuje v kožených rukavicích a péřové bundě, Honza kouše nehty Tomášovi atp.

Nervozita se projevuje i v práci: Honza se z roztržitosti v práci opil, Jana děti učila vyjmenovaná slova po P v této podobě: pyšný, pytel, pyj, paštika… Tomáš nebyl schopen mrknout oběma očima najednou… Pavel, respektive Arnošt, byl načapán ředitelkou, jak po vyučování ve třídě močí do umyvadla (takže to bylo 1:1)… Pepa nedostatečně napěchoval jednoho candáta… Petr za seminární práci na téma: „Jan Křtitel a vodní sporty“ dostal nedostatečnou.

Jana má nového partnera, který pracuje v Náprstkově muzeu. Bohužel ne jako antropolog, jak Janě nejdřív nakecal, ale jako exponát v oddělení pravěku. Chlupáč začíná dělat potíže. Prý nemá vůbec nic proti tomu, aby Jana zkoušela s těmi divnými lidmi, co se pořád uchichtávají za jeho zády, ale naprosto nechápe, proč Jana chce také vystupovat na veřejnosti? Je to jasné. Buď má hudební vkus nebo žárlí na všechny muže s menšími nadočnicovými oblouky než má on! Čili na všechny, kromě Tomáše! Jana, chudinka, opět dostává ultimátum: buď já, nebo ta přiblblá kapela. Jana mu vyhodí klobouk z okna z devátého patra, aniž by mu ho předtím sundala z hlavy.

Honza (mezitím byl zvolen kapelníkem, protože byl jediný, komu se jejich hudba líbí) se den před prvním koncertem dozvídá zdrcující zprávu. Pořadatel v Malostranské Besedě vyhodil Sto zvířat z programu, přestože se v předprodeji prodalo slušných 16 lístků. Dozvěděl se totiž, že kapela má saxofon, což není prý nástroj k táboráku. Nahradil je Sedlčanskou skupinou Chvojí. Jan je zdrcen. Kapele to neřekne. V noci pochopí, že musí něco udělat. Jede nočním vlakem do Sedlčan a zádumčivě se cpe karbanátkami a pije slivovici…

Den koncertu. Kapela vykládá nástroje před Besedou. Tomáš si všimne, že plakát Sto zvířat byl překryt Chvojím a Chvojí znovu Zvířaty. Pak zaslechne, jak pořadatel vypráví šatnářce co se v noci stalo Chvojí. Díky hluku bohužel slyší jen útržkovité části vět: …včera v noci… …to víš, Sedlčany… ve zkušebně… …jak šakal… …posraný liščí ohony… …akorát prázdná láhev od slivovice… …až se to vypere, tak zahrajou… Nevíš o co jde? ptá se Tomáš Honzy. Co? otáčí se Honza roztržitě, to sis nemoh vyžehlit to tričko, na premiéru?

Koncert začíná. Dá se říct, že kapela hraje s chutí a s nasazením i když, ruku na srdce, to zní jako kleštění tuleňů. V jednu chvíli se v seriálu objeví vypravěč v zeleném saku, ale přes hluk kapely není slyšet, co říká. Pak vypravěč zmizí a už nikdy se v tomto seriálu neobjeví. Příbuzní tleskají. Pak přijdou pozdě další příbuzní, a protože první várka odchází, kapela přehraje celý repertoár ještě jednou. Pak se objeví ještě jedna žena a kapela se chystá hrát po třetí, než se ukáže, že to je uklízečka.

A teď bude mejdan, zařve Honza a ztuhne (jeho záběr). Titulky.

Ukázky ze scénáře:

Obraz 11

Jana sedí v prázdném bytě v devátém patře a kouří. Zazvoní telefon. v otevřeném okně vlají záclony.

Jana (do telefonu): Ahoj! Ne mám čas, v pohodě. Ne, ten můj není doma. Ne. Někam letěl. No klidně.

Zvenku slyšíme nějaké výkřiky sbíhajících se lidí a houkání sanitky.

Obraz 22

Skupina na pódiu právě dohrála první píseň. Ticho. Tomáš se nakloní k Honzovi.

Honza: Domácí za chvíli vypadne. Pak si dáme „Přijď již“.

Tomáš: Proč netleskaj?

Honza: Já bych to tak nenazval. Jsou ohromený. Uvidíš jak se rozjedou!

Jeden voják z publika: Jděte do píči!

Foto

Tomáš Belko a jeho počáteční hledání koncertní image. Zde jako dceruška Wednesday z Addams Family. • Janu před hodinou opustil její přítel. Oknem.

Díl čtvrtý Začátky jsou…

Hlavní postavy:

• Jan Kalina
  Bubeník, učitel
• Jana Jelínková
  Zpěv, učitelka ZŠ
• Tomáš Belko
  Saxofon, texty, učitel ZŠ
• Arnošt Hanf, dříve Pavel Krátký
  Klávesy, učitel

Stručný nástin dějové linky:

Začátky jsou slibné. Rapid montáž z prvních koncertů. (Pozn. pro produkci: zde se výrazně ušetří za statisty, na každý koncert potřebujeme tak 3 až 6 zbloudilců) Plno je ale jen v Praze na Opatově, a to čistě proto, že se poprvé a naposledy dostaví Tomášova tlustá sestra Maruš.

Jediná publicita, kterou se kapela na dlouhou dobu pyšní, je v časopise Žena a život. Jana tu má krátký rozhovor, bohužel ne jako zpěvačka, ale jako vítězka soutěže ve sbírání víček od jogurtů.

Kapela obesílá vydavatelství a dostává odpovědi, které vzbuzují naději jen částečně. Zde je jedna za všechny:
Vážený pane / paní / hudební skupino / recitační soubore zájmová organizace/. Vaše nahrávka / ukázka ze scénáře / žádost o sponzoring/ byla pečlivě zvážena. Hlavně nám nevolejte, my se vám ozveme. Sbohem. Vyřizuje Štruncová.

Pak ale nastává zlom: kdosi podstrčil bulvárnímu tisku falešnou zprávu, že Honza je levoboček Karla Gotta a Haliny Pawlovské. Návštěvnost koncertů se rapidně zvyšuje.

Červen 1991. Jenda pořádá narozeninový večírek. Koná se v tenisovém klubu na Letné. Všichni se baví, Arnošt mistrovsky imituje Vratislava Doubka, což je člověk, kterého, kromě Arnošta, nikdo nezná. Po Tomášovi vyjíždí nějaká slečna, o které si Tomáš celou dobou myslel, že to je místní hasič, nějaký cizí chlap má záchvat sebelítosti, když vzpomíná, jak se jako agent StB musel infiltrovat mezi makrobiotiky, a nějaké dvě ženy celý večer řeší zásadní filozofický problém, jestli cenovky z nově zakoupeného prádla ukousnout, uříznout nebo ustříhnout.

Kolem jedenácté se objevuje Gott s Pawlovskou, aby Honzovi předali dárek. Karel přinesl plátno, buď to je autoportrét a nebo detail řitě tučňáka. Halina recituje jednu ze svých brilantních, ostře pointovaných básniček:

„Ať dobré nápady získáváš,
stále víc respektu dostáváš,
ať každý zná jméno Kalina,
přeje ti tvoje Halina“

Zkrátka večírek běží normálně, ale pak, v půl jedné ráno, Honza odněkud přiběhne brunátný vzteky: „Všichni ven, vy hajzlové! Člověk vás pozve na narozky a vy se mu takhle odvděčíte? Vandalové!!! Ven!!!“

Všichni se diví, co se stalo. Ukazuje se, že nějaké hovado prokoplo dveře na záchodě. Společnost se v rozpacích rozchází. Honza usíná na gauči. K ránu se probudí, protože ho něco píchá na chodidle. Jsou to zbytky překližky, které mu po prokopnutí záchodových dveří uvízly v polobotce.

(pozn. pro produkci: detaily konzultujte s J. Kalinou, je to podle skutečné události)

Ukázky ze scénáře:

Díl pátý Veselé Vánoce

Hlavní postavy:

• Jan Kalina
  Bubeník, učitel
• Jana Jelínková
  Zpěv, učitelka ZŠ
• Tomáš Belko
  Saxofon, texty, učitel ZŠ
• Pavel Krátký, později Arnošt Hanf
  Klávesy, učitel ZŠ
• Pepa Doubrava
  Basa, vycpávač ryb
• Petr Pivoňka
  Kytara, student teologie

Synopse pátého dílu:

Vánoce 1991. Kapela pořádá sama pro sebe besídku s názvem Veselé hody. Nezaměnitelnou atmosféru lidových obyčejů, koled, cukroví, svíček a kadidla naruší, řekněme, zásah osudu: Od začátku visí ve vzduchu něco znepokojivého. Honza se nesměje, jen do sebe nepřítomně láduje cukroví, dokonce tak nepřítomně, že sní i dva zapálené františky. Spoluhráči si všímají, že jen vzdychá a když zpívá, tak komolí slova koled. Při „…mám doma žežuličku“ zpívá „má doma žežuličku“ čímž naprosto obrací význam koledy, a když mu to Tomáš přátelsky vytkne, Honza se skoro rozbrečí. Teprve po naléhání se svěří:

Zašel ke známému lékaři na běžnou prohlídku. Ten ho mlčky vyšetřil, dlouze se mu podíval do očí, nalil mu panáka whisky a řekl mu: Honzine, známe se dlouho, víš že tě mám rád a tak ti to řeknu bez obalu. Jistě, teprve to musí potvrdit testy, ale měl bys to vědět… Mám podezření na obezitu.

Všichni s Honzou soucítí. Arnošt se sice pokouší společnost rozveselit svým oblíbeným imitováním Vratislava Doubka, kterého ještě pořád nikdo z přítomných nezná, Jana sice učí Pepu Doubravu jak si z nehtových lůžek udělat praktický jehelníček, ale jejich snaha o rozptýlení vyznívá spíš rozpačitě.

Ještě smutnější náladu probudí věta, kterou vzápětí vysloví kytarista Petr: „Kluci, babičko, dívko, vojáci. Už mě to s váma s někým jiným baví nebaví.“ Aby běžný televizní divák pochopil, co tato věta znamená, musíme udělat malý exkurs do Petrova soukromí:

Největším handicapem Petra, jakkoli se to možná bude zdát neuvěřitelné, je název jeho rodné obce. Petr totiž pochází z malé obce u Humpolce, která se jmenuje Věž, ale protože spadá pod poštu blízké obce Skála, má na ceduli: Věž Skála.

I když se to na první pohled nezdá, obyvatelé této obce čelí jisté potměšilé schizofrenii. Když se jich totiž někdo zeptá odkud jsou, odpovídají: z Věže Skály. Citlivější z nich si z toho v myšlení pořídí nepěkný pojmový rozštěp, který se geneticky dědí, a ústí až v to, co se stalo například v Petrově rodině. Lidé takto postižení nejdřív začnou stále častěji v jedné větě používat zdvojená podstatná jména různého významu, jako: „mami, paní učitelko, já hodil kamenem jabkem“, pak zdvojí i slovesa:“…chcípla onemocněla slepice kráva…“ a pak, v nejhorším stádiu, začnou používat i významy zcela protikladné, což je případ Petrovy rodiny. Když se tatínek zeptal maminky co bude k obědu, maminka běžně odpovídala například: „Dneska předevčírem jsem nebudu navařila vykašlala se na to vepřový kachnu s knedlíkem rejží.“ Ano, až tak vážné to u nich bylo. Proto také šel Petr na teologickou fakultu. Správně tušil, že při kázání v kostele si jeho zvláštnůstky nikdo nevšimne.

Protože členové kapely dobře věděli, jak Petr mluví, tehdy při besídce pochopili, že Petra to v kapele baví nebo nebaví, čehož se lekli. Co když chce odejít? Nebo zůstat?

Smutné. Ale aby toho bylo ještě víc, Tomáš se v takto rozjitřené chvilce přiznává, že má problémy v manželství. Spoluhráči z něj musí páčit, co se děje. Začalo to prý jednoho večera, kdy jim přivezli novou automatickou pračku. Jeho ženě Martě bylo divné už to, že Tomáš ji sám rozbaloval a zapojoval. Nikoho k tomu nechtěl pustit! On, netechnický typ! On, který si půl roku čistil zuby opačnou stranou kartáčku? Pak jeho ženě začalo být divné, že Tomáš v koupelně tráví daleko víc času, než obvykle, ale nepřikládala tomu velký význam. Asi po půl roce se jednou v noci náhodou probudila a vidí Tomáše, jak se po špičkách krade z ložnice. Myslela, že jde vyžírat ledničku, ale když se šla podívat, načapala ho u otevřené pračky v choulostivé situaci: hladil jí buben. Tomáš zrudl a musel s pravdou ven. Pračku miluje. Od první chvíle, co ji uviděl ve výloze elektra domácích potřeb. Nejdřív si s ní chodil jen povídat. Pak ji koupil domů. Časem platonický vztah přerostl i ve víc… Žena pochopitelně pláče.

Druhý den, když Tomáš přijde domů a když v koupelně pračku nenajde, zhroutí se pak se začne chovat jako šílenec. Ve finále škrtí ženu, aby z ní dostal, co s jeho milou udělala. Ta nic nepřizná, protože kvůli škrcení nemůže mluvit. Tomáš jako smyslů zbavený běhá po městě a ptá se po bazarech, mokne, prochládá, ale to ho nemůže zastavit. Když ji nenajde, opije se a spí pod mostem s partou homelesáků. Přestane chodit do práce. Vypadá strašně, smrdí. Teprve po týdnu, v noci, na pokraji beznaděje, ji uvidí v pohaslé výloze předměstské zastavárny. Rozbrečí se. Lepí se zarostlým obličejem na výlohu. Pak sklo výlohy cihlou rozbije a pračku unese, navzdory tomu, že ji sotva unese. Teď s ní žije na půdě u známých. Jeho žena dala žádost o rozvod. Tomáš je předvolán k soudu nejen kvůli rozvodu, ale také za to, že fyzicky napadl opraváře, kterého si sám pozval, když jeho láska přestala předpírat. Chudák opravář neudělal nic jiného, než že se v ní začal hrabat… Zkrátka smutná historka…

Vánoční besídka Veselé hody končí rozpačitým mlčením všech přítomných, melancholickým smutkem a rozchodem beze slov, narušeným snad jen tím, že Pepa omylem nablil do Janiných Martensek. Veselé Vánoce.

Ukázka ze scénáře:

Díl šestý Odchod

Hlavní postavy:

• Jan Kalina
  Bubeník, učitel
• Jana Jelínková
  Zpěv, učitelka ZŠ
• Tomáš Belko
  Saxofon, texty, učitel ZŠ
• Pavel Krátký, později Arnošt Hanf
  Klávesy, učitel ZŠ
• Pepa Doubrada
  Basa, vycpávač ryb
• Petr Přivoňka
  Kytara, student teologie

Synopse šestého dílu:

Produkčně-technická poznámka: další vývoj seriálu byl v posledních měsících pozastaven vedením televize a jeho manželkou. To nás právem kritizovalo za to, že, cituji: „text se utápí ve vtípkách a hříčkách, postavy nesrozumitelně blábolí, díly na sebe dostatečně nenavazují, například motiv Petrova uvažovaného odchodu se v pátém díle vůbec dramaticky nevyužije. To je trestuhodné! Seriál není rodinný, nemá dosti opravdu silných emocí a postavy nestojí před střety a dilematy. Pokud se toto zásadně nezmění, televize odstoupí od smlouvy.“

Vzali jsme si to k srdci, tak snad:

Kytarista Petr Pivoňka i nadále, jako v předchozím díle, čelí vážnému dilematu. Kapela se totiž rozjíždí a on tuší, že dříve nebo později bude muset opravdu zvážit, jestli to jako farář dokáže skloubit. Farář, to není například vycpavač ryb, který může své řemeslo provozovat kdekoli. Faráři po škole bývají odveleni do různých zapadlých koutů vlasti. Třeba z Valašska by se do Prahy pak těžko dojíždělo na zkoušky a na koncerty. Ale i odjinud.

Petr přemýšlí. Kapelu má rád, kluci se k němu chovají slušně, někdy i Jana. Lidem se kapela líbí, někdy i tleskají. Petr se toulá městem, přemýšlí a čeká nějaké znamení. Najde je v mracích? V dětských očích? Našeptá mu to vnitřní hlas? Pak, na náplavce, zahlédne kachny žrát mokrý chleba. Pochopí. Jako jediný. Rozhodne se. Opustí farářování a bude se věnovat kapele. Je to vážné rozhodnutí. Celá rodina, dědeček, otec, matka, jeho osmiletá sestra, všichni jsou faráři. Nebude to lehké, očekává ostrý a silně emociální střet.

Petr to oznámí při rodinném nedělním obědě. Navzdory hysterickému výbuchu, slzám, bouchání dveří a ostřikování květin rozprašovačem, však odolává. Je pevný. Odporuje. Argumentuje. Podlehne až při zákusku. Definitivně se rozhodne, že na hudbu zapomene a bude se věnovat poctivé farářině.

Oznámí to na nejbližší zkoušce kapely. Kalina, jindy symbol železných nervů a ledového klidu za každých okolností, se zhroutí. Pak se vzpamatuje a převlékne se do šaškovského oblečku aby Petra získal tím jak je vtipný. Petr nic. Pak se ještě jeden kamarád převlékne do ženského historického kostýmu a dělá s Honzou veselé scénky. Petr nic. Odvezou ho na Točník a veselé scénky dělají tam (viz přiložené foto). Zas nic. Hádka. Střety. Petr je neoblomný. Pak všichni mlčí. Dusno. Vzdychání. Arnošt se rozpláče. To Petra zaskočí. Všechny pak překvapí tím, že bouchne pěstí do stolu a pronese: otevřeli jste mi oči, budu se řídit srdcem. Budu se věnovat hudbě.

Je to přímý člověk a tak to znovu oznámí rodině. Udělá to však trochu diplomatičtěji, a to šifrovanou zprávou napsanou zespoda na nohy kuchyňského stolu, tam, kde se dotýkají s podlahou. Rodina však nereaguje. Po půl roce, při malování, si to přečte otec a dostane srdeční slabost. Je odvezen do nemocnice. To Petra zlomí a ještě v nemocnici slíbí chorému otci, že se vzdá kapely a bude se věnovat farářině. (Bohužel se pak ukáže, že to bylo nedorozumění, že otec šifrovanou zprávu pochopil úplně jinak, myslel, že ho vydírá nezletilá dcera.)

Petr je však zásadový, slíbil co slíbil. Oznámí to kapele na koncertě v Malostranské besedě. Tomáš se neudrží a v afektu prohlásí, že v tom případě si kapela najde jiného kytaristu. To Petra zasáhne na citlivém místě. Cože? Ale… Ne, neodejde z kapely, ale od farářiny. Vtom mu volá matka. Když ji slyší, uvědomí si, že farářuje celá rodina a že by to znamenalo zříci se jí. Ne končí, s kapelou. Jan Kalina je však duchapřítomný a nabídne mu při zájezdech kapely místo na předním sedadle mikrobusu, hned vedle řidiče. Vážně? dojme to Petra. Končím s farářinou! Pak zas volá matka…

Pak to s Petrem sekne a než se probere, kapela si najde jiného kytaristu. Ale o tom příště, v díle opět napěchovaném volbami a dramatickými střety.

Ukázka ze scénáře:

Foto

Díl sedmý Na kolena

Hlavní postavy:

• Jan Kalina
  Bubeník, učitel
• Jana Jelínková
  Zpěv, učitelka ZŠ
• Tomáš Belko
  Saxofon, texty, učitel ZŠ
• Pavel Krátký, později Arnošt Hanf
  Klávesy, učitel ZŠ
• Pepa Doubrada
  Basa, vycpávač ryb
• Jarda
  Janin milenec
• Marcela Dvořáková
  Zpěvačka, modelka, všestranný talent

Synopse sedmého dílu:

Pozn. děkujeme vedení televize, že nám umožnila pokračovat v přípravě seriálu, děkujeme také za slíbení honoráře. Akceptujeme moudré dramaturgické požadavky vedení a distancujeme se od předchozích ironických poznámek některých spoluautorů. Nadále slibujeme, že v příbězích bude mnohem více milostných a osudových zvratů a že fakta o historii kapely budou jen nenásilně rámovat silné emocionální příběhy.

S potěšením také přijímáme požadavek, aby se do seriálu přidala nová postava Marcely, zpěvačky, v roli Marcely Dvořákové, známé z děčínské inscenace muzikálu Šakalí léta. Uznáváme, že si její talent zaslouží prostor a děčínské představení pozornost a je nám ctí, že samotná dcera ředitele televize s námi bude spolupracovat.

Jana je poslední dobou nějaká smutná. Jednou se svěří Tomášovi, o němž dobře ví, že její problém nikdy nikde nevyslepičí, natož aby ho rozebíral na veřejnosti, nebo dokonce aby o tom psal v seriálu.
„Jarda mě opustil,“ pláče Jana. Byla s ním šťastná, protože byl romantik a zároveň uměl zvednout v zubech míchačku.

Překvapený Tomáš se dozví, že Jana má už od dětství poměrně raritní fobii. Týká se lidských kolen. Jana nesnáší samotný fakt, že je majitelem dvou kolen. Tato část těla jí připadá jednak ohavná, jednak neuvěřitelně zranitelná. Nikdy se svých kolen nedotýká, nenosí sukně nad kolena, nesnáší slova „koleno“ a spojení „kolenní jablko“ jí uvádí v neřízený záchvat hnusu spojeného s pláčem. Jednoho ctitele odmítla jen proto, že měl hlavu jako koleno.

Jardovi se s tím nesvěřila, protože nebyla schopná ani vyslovit, co ji trápí. Snažila se, aby se jí nikdy kolen nedotkl a to se dařilo řadu týdnů. Jednoho dne Jarda ale přinesl večeři.
„Co to máš,“ ptala se Jana a vzala do ruky balíček z masny. Jarda se v tu chvíli vracel ze sprchy, byl nahý. „Lahůdka! Vepřový koleno.“
„Áááááááááááááááááááááááááááááááá“
Jana byla v tu ránu na Jardu tak rozčilená, že ho vyhodila z okna. (Pozn.: tentokrát ne milence, ale koleno, viz dřívější díl.)

Jarda byl v šoku, ale když se vyřešil incident se zraněnou sousedkou, která dostala kolenem do ramene, pokusil se s Janou v klidu promluvit.
„Vadí mi… strašně mi vadí… jistá část těla,“ nakonec ze sebe vysoukala.
„Co? Jaká?“
„To nemohu říct,“ vzlyká Jana a kývá směrem dolů.
„Snad nemyslíš…“ diví se Jarda bere si ručník kolem pasu.
„Ne! Ne! Nevyslovuj to! Proboha, nevyslovuj to! Nesnáším, když se to vysloví!“
„Ale… Dobře, jen klid. Takže… Myslíš to tam dole?“
„Jo. Obě dvě.“
„Dvě? Tobě vadí moje ko…“
„Ježíši!!! Nevyslovuj to! Nesnáším je. Jsou tak ohavný, fuj. A zranitelný. Nikdy se jich nedotknu. Už od dětství to nesnesu.“
„Bože…“
Aby ji utěšil, pohladil jí po koleni a ona ho praštila loktem do zubů, a pak začala ječet a zavřela se na záchodě. Jarda po dvou hodinách odešel, a pak už se neozval.

Takhle to bylo! Teď teprve Tomáš pochopil souvislosti, například proč nedávno Jana odmítla v zábavovém repertoáru kapely zpívat známý hit „Na kolena na kolena jé je je…“ a kapela kvůli tomu musela angažovat mladou krásnou a talentovanou Marcelu Dvořákovou, která s touto písní nemá žádné problémy, protože ji krásně zpívá v děčínské inscenaci muzikálu Šakalí léta, www.decin-musical.cz, vzniklém v koprodukci s televizí. A to přitom Honza Janu prý na kolenou prosil, aby to zpívala ona.

Ano, teď Tomáš pochopil, že Jana se musí léčit. Poradil se proto s psychiatrem a jednoho dne večer u Jany zazvonil. Jana souhlasila s terapií pod podmínkou, že ji bude vést Tomáš, starý přítel. Nejprve ji Tomáš podle psychiatrových instrukcí ukazoval řadu fotografií různých kolen. Nejprve to snášela špatně, ale časem, třesoucí se rukou, je dokonce dokázala držet v ruce.
„Tak a teď to budem vyslovovat. Můžu?“
„Dobře,“ řekla a zavřela oči.
„Koleno.“
Janě vytryskly slzy.
„Koleno,koleno, koleno, koleno, koleno.“
Jana začla dýchat klidněji.
„A teď to opakuj.“
„To nedokážu.“
„Dokážeš, jen klidně dýchej.“
„Kovemo“
„To nebylo koleno. Řekni koleno.“
„Kodeno.“

Po cca dvou hodinách už byla Jana schopná vyslovit dokonce i „kolenní jablko, kolenní jablko, kolenní jablko“.
„A teď přejdem k tomu nejtěžšímu,“ řekl Tomáš.
„Tak jo,“ zašeptala Jana a vzlykla.
„Takže teď si dávám dolů kalhoty. Ok?“
„Ok,“ řekla.

Terapie by byla úspěšná, nebýt toho, že v tu chvíli otevřel dveře Jarda, aby si s Janou promluvil.

Pokračování příště.

Ukázka ze scénáře:

Foto

Díl osmý: Návštěva

Synopse:

Po té, co odešel Petr P., do kapely na post kytaristy nastoupil  Jiří Tvrdík (viz. sekce: historie kapely). Tehdy Tvrdík byl ještě politicky nevyhraněný a tak všechno šlo celkem dobře. Když se blížily Jendovy narozeniny, členové souboru se dohodli na tom, že kapelníka odmění za tu spoustu nervů a entuziasmu, co do kapely vložil.

V jeho nepřítomnosti se jednalo, co by ho mohlo opravdu potěšit. Někdo navrhl koupit mu obsáhlou publikaci o Michelangelovi, někdo o Tizianovi, někdo mu chtěl koupit rum, ale nakonec přece jen vyhrála intelektuální část skupiny vedená Janou a tak se mu kapela rozhodla koupit dvě prostitutky. Mělo se to nahrát tak, že kapela jim zaplatí dopředu a ony budou předstírat, že nejsou šlápoty, ale dvě skalní fanynky.  Jenda by měl zážitek kvalitního sexu a ještě by mu narostlo vcelku podloženě nízké sebevědomí (viz. foto níže), ještě víc nalomené posledním incidentem, kdy ho na koncertě hezká dívka požádala o padesát autogramů, a když se zeptal proč padesát, odvětila, že je pak vymění za jednoho Pavla Vítka.

Tvrdík sehnal poměrně atraktivní Ukrajinky (viz. foto níže), které byly připraveny pracovat se slevou, pokud vše proběhne mimo špičku. Dostaly zaplaceno a bylo domluveno, že v sobotu dopoledne u Jendy zazvoní, jakože viděly na zvonku jeho jméno a osmělily se.

Všechno by šlo hladce, nebýt dvou komplikací. Tu první způsobil Tomáš, který to s Jendou myslel dobře. Nechtěl, aby se kapelník zostudil případným nepořádkem v bytě nebo tím, v čem by šel šlapkám otevřít (jeho noční košile se včelkou Májou působila dost divně). Tomáš Jendu v pátek večer navštívil, jakože šel náhodou kolem. V nestřežených chvílích se snažil Honzovi v bytě uklidit. Zatímco kapelník šel do špajzu pro víno, Tomáš mu vytřel podlahu. Když si kapelník odskočil na záchod, Tomáš vyluxoval, vypral a umyl nádobí. Ve chvíli, kdy si Tomáš cpal nejhorší kusy Jendova spodního prádla do aktovky se však Jenda vrátil a díval se na kamaráda dosti vyděšeně. Tomáš to vzdal a vyzvonil mu pravdu. Jenda byl i tak dojatý, Jéžiš, to ste hodný, a slíbil, že zbytku kapely nepřizná, že ví své.

Druhá komplikace byl zásah náhody. V sobotu dopoledne, kdy Jenda navoněn a oháknut do kašmírového županu s erbem netrpělivě přecházel po bytě, u jeho dveří zazvonily svědkyně Jehovovy. Jenda jim otevřel a zůstal zkoprnělý, protože čekal vyzývavé sexice v minisukních a ne dvě nevzhledné brýlaté osoby s mastnými vlasy v diftýnových sukních. Ale darovanému koni… a tak je pozval dál.
Než stačily promluvit, posadil je na gauč, zatemnil, vyzval je, aby si odložily, pustil podmanivou hudbu, zapálil vonné tyčinky a otevřel sekt. Pak si sedl mezi ně. Konverzace byla zpočátku dosti zmatená…

Pokračování příště…

Ukázka ze scénáře:

Svědkyně Jehovovy vchází do Jendova obýváku. Jenda otvírá láhev a nalévá víno.

Jenda: Tak na co se napijem?

Jehovistky: No, my totiž… my nepijem. Proč je tu taková tma?

Jenda: Hele holky, nemusíte nic předstírat, já vím, proč jste tady.

Jehovistky: Vy to víte?

Jenda: Kliďo brďo mi tykejte. Přece si nebudem vykat, ne.

Jehovistky: Takže vy víte, proč jsme…

Jenda: Jéžiš…

Jehovistky: Ano, Ježíš. Jsme rády, že nás neodmítáte. Většina lidí nás vyhání ode dveří. Někdy se k nám chovají sprostě.

Jenda: No jo no. To už tak nějak patří k vaší branži, ne? Nebo myslíte jako nějak hodně sprostě? Jako ňáký úchylný čuňárny a tak? A to pořád pracujete ve dvou?

Jehovistky: Ano, ale pak se scházíme i ve skupinách, kdybyste měl zájem.

Jenda: Hergot. Já ani nevim…

Jehovistky: Co kdybychom vám ukázaly nějaké časopisy, můžeme?

Jenda: Časáky? No proč ne, na rozjezd. Taky mam nějaký na záchodě… na druhou stranu, proč se zdržovat s časákama, když vás tu mám naživo, žejo. Na zdraví. Hele, to je dost divný jak mluvíte tak spisovně… Jo vlastně už chápu, vy jste z Ukrajiny, ne?

Jehovistka: Cože? Páni, vy toho teda dokážete vypít najednou… To byste neměl.

Jenda: To já to naopak potřebuju, abych se uvolnil. Taky si přiznejme, že nejste žádná první liga, bez urážky, tak bude lepší když se trochu prdnu… Ale bez urážky, kóčo.

Jehovistka: Kóčo?

Jenda:  Nechcete shodit ty kostýmy? Neříkejte mi, že v tomhle chodíte normálně.

Jehovistka: Poslyšte, mu už raději půjdem. Neměl byste tolik pít.

Jenda: Jak pudem? V čem je jako problém?

Ozve se zvonek.

Jenda: Kdo to hergot votravuje?

Vstane a jde otevřít.

-konec ukázky -

Foto

• Jenda byl sice atraktivní, ale dívky se ho spíše bály oslovit.
• „Fanynky“